Lotyšské MS 2018
Jak to všechno začalo
Na MS jsme odcestovali ve čtvrtek 2.8.,tedy jen dva dny před ostrým startem, což by podle mě normálně bylo dost pozdě nehledě na potíže, které nás čekaly. Z časových důvodů jsme letěli polským LOTem přes Varšavu. Už z loňska měla Terka Janošíková špatnou zkušenost, kdy jí zavazadlo nezvládli ve Varšavě přeložit a přišlo o dva dny později. Proto jsme si letos moudřejší sbalili do příručáku základní sprintové věci. Nicméně jsme věřili, že hodina ve Varšavě bude dost. Nebylo vzhledem k tomu, že let z Prahy měl asi 1,5hod zpoždění, takže to nestihly ani zavazadla, ani my. Mimochodem, kdybych jela z Brna vlakem, byla bych ve Varšavě dříve než letadlem LOT z Prahy…
Blbé bylo, že další LOT let do Rigy byl až s příletem po půlnoci, což den před závodem není ideální. LOT nám vyšel vstříc a přebookovali nás do dřívějšího letu AirBaltic. Tím, že jsme letěli s novou společností, jsme se museli znovu zacheckovat včetně zavazadel. Tudíž nám je museli nejprve ve Varšavě vydat, což za 2 hodiny nezvládli. Doporučeno nám bylo, ať odletíme bez zavazadel a ona dojdou později. Moc se nám to nezdálo, ale přiletět někdy v noci by bylo ještě horší, takže bylo rozhodnuto. Tak tak jsme stihli přepážku na checkin do našeho nového letu AirBaltic a jen s příručákem jsme nastoupili do letadla. V Rize na letišti jsme byli v 11 místo v 6.
S tak pozdním příjezdem jsme nepočítali, takže jsme měnili plány a místo cesty na naše ubytování do Melturi jsme nakonec zůstali rovnou v Rize, kde se odehrávali všechny sprintové závody. V pátek jsme se pořádně vyspaní vydali na model ke sprintům. Musím říct, že jsem byla totálně rozsekaná. Nohy jak želé, běh jak šnek. V průběhu tréninku se to zlepšovalo, ovšem že bych se cítila připravená na zítřejší závod, to jsem říct nemohla. Nicméně nenaděláš.
Sobota 4.8. - sprint
V sobotu přišel na řadu první závod na MS – sprint. Kvalifikace startovala už do 9hod, což znamenalo vstávání v 6 ráno. Při časovém posunu to bylo jako v 5hod v Česku, nic příjemného. Pocitově rozespalá jsem se začala rozběhávat. Nebylo to úplně ono, ale nepřipadalo mi to ani strašné. Snažila jsem se vzbudit a věřila, že v závodě to bude dobré. Teoreticky jsem si připadala dobře připravená, vše jsme probrali tam a zpět. Na mě možná až moc. Po startu to ale nebylo ono. Věděla jsem, že běžím pomalu, ale zrychlit nešlo. Tělo nereagovalo. Snažila jsem se jít aspoň mapově čistě, ale to se nějak nedařilo. Člověk by neměl myslet na to, jak neběží, jenže to se lehko říká a hůř dělá….
Vybrala jsem si horší náběh na 4k (zleva). Navíc jsem tam nepochopila mapu a šla jsem zbytečně dokola záhonku. Na 8k jsem měla jasně vymyšlený postup zprava zpět z dvorku. Jenže kontrolu přede mnou razila Ursula Kadan a pokračovala v odběhu rovně, mně se najednou nechtělo otáček a šla jsem za ní, aniž bych si to načetla. Najednou jde Ursula zpět proti mně, já mrknu do mapy a na první pohled se mi to zdá zleva neprůběžné. Sakra chyba, otáčím to za ní. V tu chvíli neřeším, jak velká. Nakonec to bylo 20‘‘. Proč jsem si nešla to svoje? Myslím, že jsem si prostě nevěřila. Jak nebyl můj den, nešlo mi to fyzicky, spolehla jsem si i v mapě na někoho jiného. Blbost!
Foto: Mareks Galinovskis
Dál to celkem jde, načítám dopředu, vybírám dobré postupy. Na 13k dlouhý postup přes vodu, přesně jak jsme si mysleli. Beru zleva. Když se dá proběhnout kolem domu, vychází to líp. Ale ono nedá. Dalo se na staré mapě. V nové mapě je to černým plotkem, který v rychlosti kolem domu nedočtu. Takže sbíhám až k němu a zas nahoru zpět. Další chyba na 30‘‘. A dobíhá mě o minutu Tove. Chtěla bych se s ní držet, ale nejde to. Ona na 14k odbíhá špatně směrově, já to držím dobře a trochu ji docvaknu. Na 15k mám jasně naplánováno vzít postup zprava, přijde mi skluznější a kratší. Ale ona jde zleva. Jdu za ní. Nakonec to časově není špatné, ale vnitřně se peru s hrozným pocitem, že jsem si zase nešla to svoje a nechala se stáhnout na horší postup. Dobíhám do cíle a vím, že to nebylo dobré, což kauč potvrzuje. Že to ale nevypadá ani na postup mě překvapuje. Člověk pořád doufá…Nakonec jsem 16., místo za postupem, ale propastných 26‘‘ za postupem. Kdyby tam nebyly ty chyby, asi by to vyšlo. Ale docela těšně. To není tam, kde bych chtěla s formou na MS být. Jsem naštvaná a smutná. Na finále jsem se tak těšila. Vypadalo to jako pěkný technický sprint, který by mi mohl sednout. A ono nic.
Na AMS se mi běhalo fyzicky strašně, ale věřila jsem, že je to únava z náročného kempu v Lotyšsku spojená s náhlým vedrem. A že forma přijde v pravou chvíli. Po sprintové kvalifikaci se zdálo, že to tak není. Což pro mě bylo vlastně horší, než samotný nepostup do finále. Naštěstí kolem sebe mám lidi, kteří mě nenechají se v tom patlat. Děkuji moc Michalovi, mamce a Kačorovi :) Přesvědčila jsem se, že les je prostě něco jiného než rovinatý běžák. Sebrala se a šla odpoledne fandit do centra Rigy ostatním Čechům na finále. Sprintové kvality potvrdil Vojta (11.) a formu ukázal Miloš (12.). Mára si zaběhl osobní maximum (25.). Nejlépe z holek zaběhla Terka (19), Ádě nesedly davy turistů (37). Ale všem gratulace, bylo to finále ;)
Foto: World Orienteering Championship 2018
Z Rigy jsem nakonec odjela už v sobotu večer na naše hlavní ubytování u lesa – Melturi. A víte co, dokonce už se zavazadlem! Mně, Janďe a Terce konečně přišla, ostatní stále čekají. Varšava zatím skvělá práce….V neděli jsem se v klidu vyspala a šla se proběhnout do lesa. To byla nádhera po vyprahlém městě :) V neděli odpoledne jsem držela pěsti naší sprintové štafetě. Byly to nervy. Běželi opět moc pěkně a nakonec 5. místo, gratulace!
V pondělí nás čekal model na middle. Mapa kvalitní, v lese jsem vše chápala. Jen si hlídat ty směry! Fyzicky to taky už bylo jiné než den po příletu. A kopce byly pocitově malé, super. Uvidím, jaké to bude zítra naostro. Odpoledne klasická schůze a probírání teorie. Start jsme odhadli dost přesně ;)
Úterý 7.8. – middle
Místní pořadatelé měli pro mě nepochopitelnou zálibu v odpoledních startech. Myslím, že to pro závodníky není moc fajn. Člověk pořádně neví, co dělat celé dopoledne, co jíst…Prostě se jen čeká. Ale co už, nenaděláš.
V závodě jsem měla hlavní cíl – soustředit se na mapu. Nohy prostě nějak půjdou, s tím nic nenadělám, ale mapou to můžu podržet nebo pokazit. Na middlu se není na co šetřit, začíná se zostra a pak jen vydržet. Věděli jsme, že to bude bolet, protože začátek bude víceméně z kopce k řece a pak se dvakrát poleze k aréně na protějším břehu. Takže hlavně ta mapa!
Na začátku jsem do toho vlítla a prostě šla rovně. Rovně na middlu většinou není špatně. Tentokrát to byla trochu blbost. Svézt se za startem rovně po cestě a zatočit to později doprava bílým lesem bylo asi o půl minuty rychlejší. Ale aspoň jsem to v pohodě našla. Cestou na 2k už před sebou vidím Lauru Vike, která startovala 2min přede mnou. Dobrý, ale drž se toho svého! Je to tvůj závod, tvoje mapa. Běžet ve dvou je ale prostě jiné. Pořád jsem ji skenovala, ujišťovala se. A zjevně zpomalila, což je na GPS pěkně vidět na postupu na 3k. Škoda, ale další zkušenost. Příště si jít dál i svoje tempo a tu druhou opravdu neřešit.
Mezi třetí a šestou kontrolou jsem si to fakt hlídala. No a co, že je tam televize. Budou se tam dělat chyby a ty je dělat nechceš. Navíc mi to připomínalo švýcarský middle a seběhové kontroly ve vrstevnicích, které se mi tam moc nedařily. Měla jsem pravdu, chyby se dělaly. Stačí se podívat na GPS třeba Tove. Já to zvládla se ctí. Škoda jen toho špatného odběhu od 6k přes popadané stromy, 15‘‘ a odskočení od Laury je zas v tahu. Do kopce se opět snažím, stejně tak po rovině a pak pohlídat náběh do údolí. Co na tomto postupu předvádí Gemprle je ovšem neskutečné, běží dnes fakt jinou ligu.
Co si já ale pořádně neohlídám, je odběh od 7k. Vkradla se mi tam totiž zas myšlenka, že už Lauře fakt uteču, protože v náběhu na sedmičku trochu váhala. Odbíhám rychle ve směru a kam mě pouští terén. Což je zbytečně doleva. Navíc z 8k mám fakt respekt. Jen kámen v neprůhledném svahu, kde se nedá ničeho chytit, to smrdí. Takže zbytečně zpomaluju, váhám a navíc se slušně zasekávám v popadaných stromech před kontrolou. A Laura zas razí přede mnou, achjo. Ve výsledku je to největší chyba mého závodu na asi 35‘‘. Dál se rychle běží přes most do nepříjemné zarostlé roviny kolem řeky. 9k dobrá, 10k nejistá, ty kopečky tam fakt nevidím. Spolu se zbytečnou kličkou další ztráta 15‘‘. 11k neřešit a napálit rovně na buzolu kudy to půjde ke žlutému. Dobrý a teď zabrat do kopce na 12k. Lauru už neřeším, asi jsem jí konečně utekla. 13k divácká do kopce, běží se mi celkem slušně.
Foto: Janis Ligats
A teď si pohlídej ten závěrečný pytlík! 14k jdu rovně, až kousek před kontrolou nabíhám na světle žluté, které je tu výjimečně skvěle průběžné. Na ty, co to tam vzaly rovnou, lehce ztrácím. 15k pohlídaná a 16k doleva na pěšinu a valíš. Ovšem než jsem se po odběhu od 15k nadála, byla jsem v zeleném. Sakra, to jsem přesně nechtěla! Buším to, kudy to jde co nejrychleji na pěšinu, ale stejně je to ztráta 25‘‘. Škoda, na TOP15 mi v cíli chybí 9‘‘. Na sběrku už je to z posledních sil, ale co, bolest je dočasná ne?:)
Foto: Mareks Galinovskis
Dobíhám a jsem šťastná. Já běžela! Jakože jsem vážně měla po asi třech týdnech pocit, že se nevleču, ale běžím. A navíc jsem neudělala žádnou velkou chybu. Skvělý. Mám radost. Takový závod jsem potřebovala. Je mi celkem jedno, jak to dopadne na umístění. Jsem prostě ráda za svůj výkon. Konečné 16. místo je fajn. Člověka trochu mrzí, že to není TOP15. Ale co bych za to dala před závodem? Je to tam, kam aktuálně výkonnostně patřím. A pak to může někdy uletět výš jako loni. Zklamaná nejsem. Jak říká můj trenér, uspět je těžké, zopakovat mnohem těžší. A já nezklamala. Nejmíň ne sebe a to je pro mě podstatné.
Tento den ale patří někomu jinému. Jen 4min za mnou startovala Janďa Knapová. Po své doběhové radosti se hned ptám, jak na tom je. A kauč říká, že dobře. Co dobře, skvěle! Dobíhá těsně za aktuálně vedoucí Isiou Basset. Dobíhají další a další a Janďa je pořád vepředu. Až je z toho konečné 5. místo a velká bedna pro českou holku po dlouhých sedmi letech, jestli dobře počítám. Radost mám neskutečnou! Ona si to tak zasloužila a konečně to tam padlo! Skvělý Janďo, gratuluju :)
V klucích Pája běží solidně (22.), Vojta slušně, ale asi to není 100% to, v co doufal (14.) a Milošovi se dnes nedaří dle představ (33.).
Ve středu máme opět volno, tak se jdeme s holkama jen proklusat kolem Melturi. A týmově se ladíme, zítra štafety! Závod, na který jsem se z MS těšila asi nejvíc. Věřím, že konečně prolomíme tu TOP6, na kterou české holky mají už 4 roky a na MS to ukázaly naposledy ve Skotsku 2015. Po middlu nám věřím. Moje forma se celkem dostavila, Jandě to běhá skvěle. A Terka na juniorském MS i sobotním sprintu ukázala, že je na tom taky dobře. Takže super ne?
Čtvrtek 9.8. – štafety
Opět čekáme na závod až do odpoledne. Hůř jsou na tom zas jen kluci, kteří startují až po nás. Čeká nás kopcovitý terén kolem hradu Turaida. Navíc se po pár chladnějších dnech opět pořádně oteplilo a závodí se skoro ve 30°C. Bude to drsné, bude to bolet, ale všichni máme stejné podmínky. Terka vypadá ready a když startuje, já se rozcvičuji na svůj druhý úsek. Finišovat bude Janďa. Mezičasy v karanténě před mým odchodem nezprovozňují, takže moc nevím, jak na tom je. Na průběhu arénou po 10’ závodu ztrácí 1,5‘. Celkem dost, ale třeba farsty… Pak už jsem na předávce, kde mezičasy fungují a bohužel to pro nás nevypadá dobře. Věřila jsem, že dokáže doběhnout podobně jako na ME ve Švýcarsku, ale dnes jí to prostě nejde. Sleduju narůstající ztrátu a bortí se mi v hlavě představa, že běžím na druhém úseku vepředu s těmi nejlepšími. Musím změnit taktiku. Poběžím zase svůj závod, budu si hlídat mapu a jdu do toho naplno, není co ztratit. Můžeme jen získat.
Foto: Janis Ligats
Fakt neřeším, co se děje kolem mě a jdu si to svoje. Běží se mi výborně, mapově to jde do 12k slušně. S dlouhým postupem ale zbytečně váhám. Po chvíli sice vyberu dobrý postup, ale od kontroly neobíhám ideálně a místo toho, abych pak postup změnila, vracím se na ten svůj původním a tak hned v začátku postupu ztrácím minutu. Škoda. Na výsledku se to ale významně nepodepisuje. Bohužel už je to stejně jedno. Vytáhla jsem to z 18. místa na 10. místo a předávám Jandě, která má hádám stejnou taktiku jako já. Jandě to dnes taky běží pěkně a tak jsem nakonec deváté. Nezapamatovatelný výsledek. Mrzí mě to. Vážně jsem nám dnes věřila.
Foto: Janis Ligats
Terce to samozřejmě nevyčítáme, to ani nejde. Měla extrémně obtížnou úlohu. Rozbíhat štafety na MS je těžké samo o sobě, navíc jako juniorka, navíc když na první úseky není zvyklá. Nadto byla v terénu jen na jednom tréninku. To není co závidět. Jsou to pro ni těžce vydržené cenné zkušenosti, které, věřím, za pár let zúročí. Domnívám se ale, že se s ní mohlo předem pracovat více. A člověk si taky klade otázku, zda skutečně nemáme v dospělé reprezentaci žádnou holku, která by měla zkušenosti a výkonnost na doběhnutí v balíku na prvním úseku štafet na MS…
Nervy drásající byl ovšem závod kluků, kde se naši od počátku drželi vepředu a bojovali o nejvyšší příčky. Vojta nakonec vyfinišoval 5.místo, což je skvělé! Gratulace hoši :)
V pátek byl opět nezávodní den. Skoro jak dovolená to letošní MS :D Šly jsem s holkama opět klusat. Je hrozně zvláštní, když program šampionátu nekončí štafetami. Týmový duch to všechno pěkně tmelí a uzavírá. A člověk se má najednou ještě uzavřít do sebe a soustředit se na individuální závod, divné. Takže vlastně dobře, že nám na to zase dali den. Předstartovní příprava proběhla intenzivní. Pro mě je pořád těžké najít balanc mezi tím, co si připravit předem a co si nechat do závodu. Obecně preferuji nechat se stavitelem překvapit, být v závodě a řešit to při něm. To se ale moc nenosí a tak se vymýšlí předem postupy a jejich řešení. Je to určitě dobré pro pochopení vhodného způsobu uvažování nad postupy v daném terénu. Je ale podstatné se na to nefixovat a zůstat flexibilní. A to mi někdy stále dělá potíže.
Sobota 11.8. – long
Long měl stejnou arénu jako štafety, tedy kopcovité okolí hradu Turaida. Měli jsme připraveno několik variant, jak to kolem arény můžou provést. Moc se s tím nemazali a tak jsem probíhala tím samým místem jako na štafetách, dokonce ve stejném směru, dokonce dvakrát. Bohužel už trochu klasické, řekla bych. Asi bychom si měli začít zvykat… Nicméně zpět na start. Ten byl přesně tam, kde jsme ho čekali. Co jsme ale nečekali, byl závod bez rozdělovací metody. To si přece nemůžou s dvouminutovým intervalem dovolit ne? A když u ženských, kde jsou možná větší fyzické rozdíly, tak určitě ne u chlapů, že ne? Dovolili. U obou. A ne že by to prostor neumožňoval. Dost dobře umožňoval, oni to prostě neudělali. „Skvělá“ práce IOF. Vzhledem ke startovnímu pořadí dle rankingu jsou některá místa skoro předem rozhodnutá. Ale to je na jinou debatu. Zpět na trať. 1k byla hodně jedovatá. Do roviny, do bažin, navíc jáma. Snažila jsem si do toho nevlítnout, pohlídat si ji. Zůstala jsem chvilku na cestě a pak ležela na buzole. Stejně jsem doběhla o kopeček vpravo, což mi nedošlo. A než jsem se dohledala, dvě minuty v tahu a Inga Dambe na zádech. Chybu na začátku longu nechceš. A už vůbec nechceš běžet s Ingou. Takže jsem měla jasný cíl, běžet si to svoje. Do 4k ťukec, pak dlouhý postup. Podobný jsme měli připravený, takže neváhám a jdu prostě rovně. Blbost. Měla jsem se zamyslet a jít po plošinách lehce zleva. Lehčí orientačně, míň kopců, na začátek longu rozumné. Jenže já se prostě chtěla Ingy zbavit a ona se právě někam doleva vydala. Achjo. Prvně jsem ráda, že jdu sama, pak si ale všimnu varianty zleva a jsem na sebe zlá. Navíc se při seběhu za vedením stačím kolem bordelu víc doprava, než jsem chtěla. V údolí nevím, kde jsem, což by nevadilo. Jenže místo abych běžela po hřbetu nahoru, přelézám jednou údolí za druhým, což je fakt pomalé a unavující. Po hřbetu stoupám, až když si jsem jistá, že je směr docela ok, a vím, že se chytím nahoře na hlavním hřebenu ke kontrole. Furt jsem moc vpravo. Takže kromě blbého postupu ještě blbá realizace. Mám pocit, že jsem tam ztratila tak 4‘ (nakonec to byly spíš 3‘) a jsem naštvaná. Paradoxně mi pomáhá, když u kontroly zase potkám Ingu (že šla šílený postup naštěstí nevím). Ok, takže můj postup nebyl zas o tolik horší než ten druhý. Dál se soustřeď a už si v klidu mapuj to svoje jo?
Foto: Janis Ligats
A dál se mi to daří, což je super pocit. Jiným postupem na 9k se navíc zbavuju Ingy, což je taky bezva. Arénou probíhám po cca 60‘ a kauč na mě řve, že bojuju o TOP15. To mě po špatném začátku trochu povzbuzuje. Vím, že teď se bude teprve lámat chleba a rozhodovat se. A já to rozhodně nezdávám, i když už se běží těžko. Na 12k se trochu zbytečně zasekám ve světle žluté pasece (světle zelený les byl rychlejší), ale dohledávku si hlídám. Na 13k se snažím to držet na levé straně údolí, ale stejně přebíhám zbytečně brzy a vpravo je zas hrozný bordel. 14k dobrá, na 15k mě míjí Natalia Gemprle a Maja Alm. Zrovna dost kopec, ani se nechytám. Jsou fyzicky ještě jinde…Aspoň při postupu na 16k je vidím ještě před sebou. Tam už jdu skoro po paměti, to je to místo, kde jsem už potřetí. A ještě mě předbíhá Tove. V seběhu má skvělou rychlost, moje stehna už trochu protestují, takže mě zas jen míjí. 17k, 18k, cíl. Jo, jsem tam, vyčerpaná. Nechala jsem tam všechno. Drobnější chyby bych si odpustila, ty se dějou každému, ale těch 5min na začátku bylo skutečně zbytečných. Svůj výkon nehodnotím jako dobrý. Na longu to umím líp. O to příjemnější je 15. místo. Loni bych s dobrým výkonem byla nejlíp 17., díra v hlavě mě odsunula na 24. pozici. Teď jsem nepodala moc dobrý výkon a jsem 15.? Vidím posun! A to jsou ta pozitiva :) Janďa, která tentokrát startovala 4‘ přede mnou, měla trochu podobný závod jako já. Taky to umí líp a nakonec byla kousek za mnou 17. Ten den jsem to potřebovaly dát dohromady, moje lepší postupy a její lepší postupy by daly pěkný závod :D Co už, příště to půjde líp. Kluci - Vojta ukázal, že i long umí slušně (13.), Pája 21., Miloš 25.
Pak už nás čekal jen banket a nedělní odjezd domů. A ne, banket po longu není dobrý nápad. Příště bych raději zůstala u těch štafet jako posledního závodu ;) A zavazadla? Pár přišlo 9.8. ráno, další o den později. A Áďa se s ním potkala zas až v neděli na letišti. Ve výsledku jsme byli rádi, že ještě vidíme své věci. Ale s LOTem už nikdy.
Jak to všechno shrnout?
Mám trochu rozporuplné pocity. Sprint se mi nevydařil podle představ. Nejsem rozený rychlostní rovinatý sprinter, takže abych zaběhla dobře většinou jednoduché kvalifikace, musí si to všechno sednout. To se tentokrát nestalo. Jsem moc ráda, že jsem se z toho zvládla otřepat a zaběhnout slušný middle, což vyneslo obstojnou 16. příčku. Štafety pro mě byly určitě zklamáním. Nepředvedly jsme týmově to, na co máme. Příště už vážně prolomíme tu smůlu, věřím tomu! A long? Tam naopak příjemně překvapilo umístění přesně v TOP15, když s výkonem jsem nebyla spokojená.
Každopádně je to zas pořádná dávka podnětů, se kterými hodlám dál pracovat. Musím si taky zanalyzovat tréninky, protože jsem měla trochu pocit, že byly části roku, kdy se mi běhalo lépe. Rozhodně jsem ale byla ráda, že jsem to po AMS zlomila a viděla ten rozdíl. Vyladit na tolik vrcholů v jedné sezóně je dost těžké a ještě asi nemám tak dobrý základ, abych si s tím jen tak hrála a běhala pořád skvěle. Třeba to jednou přijde ;)
Letošní MS je uzavřená kapitola. Děkuji moc všem za podporu. Speciálně trenérovi Kačorovi, přítelovi Michalovi, rodině, kamarádům, samozřejmě také mým partnerům Best4Run, Sportifnutrition a O-Run. A v neposlední řádě vám všem co nás sledujete, fandíte, držíte pěsti a věříte, že něco zaběhneme. A dočetli jste až sem! Děkuji moc :) Teď už vyhlížím další důležité akce. Vrcholem podzimní sezóny je jednoznačně domácí kolo Světového poháru (4. -7.10., Praha a okolí), kde bych ráda navázala na povedený sprint v Táboře. Já tam budu. A vy?
Foto: World Orienteering Championship 2018