Sezóna 2015

October 28, 2015

Konec října se blíží a s ním i definitivní konec orienťácké sezóny 2015. A taky čas hodnocení.

Ve zkratce bych 2015 považovala za rok zkušeností, které mi hodně daly. Nebyla to snová sezóna. Naopak někdo by mohl říci, že ta letošní byla vlastně, po té loňské perfektní, neúspěšná – nemám medaili z MČR sprint, MČR klasika ani MČR štafet, neobhájila jsem zlato z MČR krátká trať, nemám žádnou medaili z velké akce.Já jsem ale zvyklá se dívat na věci pozitivně a tak se mi tento rok jeví jako rok velkých posunů. Potkalo mě plno překážek - nemoci a zranění, problémy s trenérem i nějaké osobní věci. Všechny jsem si ale převedla na výzvy, které vyřeším. Dokázala jsem je překonat, zvednout se, vrátit se zpět a to jsou moje letošní vítězství. Nový osobák na 3km, medaile z MČR krátká trať ve velké konkurenci, velmi povedené nominačky na MS a slušné výkony na MS v obou lesních individuálních disciplínách budiž toho důkaz :)

Myslím, že právě takovéto roky jsou potřeba, aby se člověk posunul někam dál. Udělala jsem spousta malých a dílčích kroků, které nejsou tolik vidět, ale jsou možná o to těžší, a proto si jich vážím nejvíc.

Koho zajímá můj rok podrobněji, ať čte dál. Ale pozor, je to fakt obsáhlé! :D Občas se umím dost rozepsat…

Listopad:

Plná motivace z posledních svěťáků a tréninkového kempu ve Skotsku směrem k WOC 2015 jsem si nedopřála asi tolik odpočinku, kolik bych potřebovala, a brzo jsem vlítla do trénování zas naplno (první chyba, pořádně si po sezóně dáchnout je fakt důležité! A to nejen fyzicky, ale hlavně mentálně…). První rok v dospělých mi hodně dal a hlavně jsem měla pocit, že do toho trénování musím začít konečně šlapat. Asi poprvé jsem měla v hlavě nějakou představu, co chci zlepšit a jak bych si to představovala v tréninku. Do této doby jsem se hodně nechávala od trenéra vést; prostě jsem běhala, co říkal a nějak to fungovalo. Jenže jsem si uvědomila, že to tak dál zřejmě nechci. Že potřebuju vědět, na co je který trénink dobrý, co má rozvíjet, kam mě posune. A začala jsem se ptát a trochu do toho kecat. Bohužel jsem měla pocit, že moje poznámky se v tréninku tolik neodráží a že netrénuju to, co bych v daném zimním období měla. Přestala jsem trenérovi 100% věřit a to byl kámen úrazu. Možná trénink sám o sobě nebyl tak špatný, jenže já jsem se osobnostně někam posunula a přístup, který fungoval minulé roky, teď fungovat přestával. Bohužel už tady začínaly naše neshody a problémy s plánováním tréninku.

Navíc, možná i vlivem nedostatku odpočinku, jsem hned v půlce listopadu chytla streptokoka. Asi 2 týdny jsem to nevěděla a pokoušela se trénovat s ním, i když jsem se cítila nějak divně a hodně unavená. Takže v listopadu, po týdnu normálního tréninku, přišly 2 týdnu tréninku s nemocí, o které jsem nevěděla, a pak 10 dnů léčení na antibiotikách. Parádní start tréninkového období…

Mezitím jsem se stihla zúčastnit dvou skvělých akcí – Předúvodního srazu u Mišky Omové (v rámci tréninku s nemocí). Spoustu super tréninků se super lidma, díky moc, že si s tím Miška s Milošem dali tolik práce a krásně to připravili. Jen moje nemoc v rozpuku si vybrala ještě další daň – opětovně lehce podvrtnutý pravý kotník (můj špatný, který jsem měla už i v sádře). Ten jsem aspoň doléčila v pohodě, protože jsem pak kvůli antibiotikům stejně nemohla nic moc dělat.

A potom tu byl Úvodní sraz repre na Blatinách, kde jsem dělala podpůrný tým a užívala si luxusu místního statku (v rámci antibiotik, kdy už jsem nebyla infekční). Možná se budu moct živit jako kuchařka, když nic jiného nevyjde ;)

 

Prosinec:

Trénink startoval prakticky nanovo, ale já jsem z něj začínala mít konečně trochu lepší pocit.

V polovině prosince skončil semestr a já to oslavila na perfektním soustředění SCM Hanácké oblasti na Paprsku. Sice nebylo ještě dost sněhu na běžky, ale to mi moc nevadilo. V hlavě s extrémní skotskou podložkou jsem tam odběhala 4 solidní terénní fáze v borůvkách po kolena a sněhovém poprašku.

Moji úspěšnou sezónu 2014 dokonce ocenil pan ministr školství, když si mě spolu s ostatními OB medailisty z AMS a dalšími úspěšnými sportovci z různých odvětví pozval v půlce prosince na předávání cen na MŠMT do Prahy. Zajímavý zážitek, ale znáte to, cesta z Moravy do Prahy a zpět na otočku…

Dalším oříškem, který mě čekal vyřešit, byl přestup. Už se vstupem do dospělé kategorie jsem chtěla přestoupit do oddílu, se kterým budu moct běhat smíšené sprintové štafety a družstva. UOL jsem moc vděčná za všechno, co pro mě udělali – za všechny ty tělocvičny s mapovým překlesováním, za třídy, kde jsem se naučila např. piktogramy, za soustředění a tréninky všude možně, které mi daly fakt moc, za tréninky na dráze, které mě vycepovaly, a v neposlední řadě za spoustu energie, kterou do mě hodně lidí investovalo. Jmenovat bych chtěla aspoň Zuzku Štrajtovou, Jindru Smičku, Janču Kuncovou, Jakoba, Ivku Poklopovou a moji mamku – Evku Horčičkovou. Ale samozřejmě jsou tam i další lidé, všichni by se sem ani nevlezli. Díky moc! Cítila jsem ale, že se potřebuju dál rozvíjet v oddíle, který mi umožní běhat všechny mistrovství (= má i H21 kluky), který jezdí víc do zahraničí a kde se zároveň budu cítit fajn. První rok v dospělých to s přestupem z různých důvodů nedopadlo, na sezónu 2015 jsem ale už byla definitivně rozhodnutá. Po zvažování různých variant jsem si nakonec vybrala Luhačovice. Někteří lidi nechápali, ale já jsem naprosto spokojená. Splnilo to má očekávání :)

Samozřejmě jsem o přestupu mluvila s hlavními lidmi v oddíle už dříve, ale definitivní veřejné oznámení jsem se rozhodla pronést na prosincovém zakončení UOL na Radíkově. Nebylo to úplně jednoduché, diskutovali jsme o tom, ale věřím, že nakonec není můj odchod z Olomouce vnímán jen negativně, že mě alespoň někteří chápu a že jsme se ve výsledku rozešli v dobrém. Já tedy určitě vzpomínám ráda :)

Vánoce jsme s rodinou už potřetí trávili v rakouském Ramsau. Letos nám sněhové podmínky fakt moc nepřály. Na běžky se dalo jen na kilometrový okruh u stadionu a sjezdovky nebyly ani zasněžené až dolů. Škoda, ale my jsme si to i tak užili. Lyžování prostě miluju :)
Do konce roku jsem si ještě střihla zakončení spřáteleného oddílu ve Šternberku, Silvestr jsem oslavila v Luhačovicích a na Nový rok jsem se ještě stavila za rodinou do Velkých Karlovic. Trošku cestovatelské, ale tak mi to vyhovuje ;)

Leden:
Z pohledu komunikace s mým trenérem období kolem Vánoce nebylo moc fajn a určitá nespokojenost s tím, jak to mezi námi funguje, se spíš stupňovala. Začali jsme to tedy intenzivněji řešit a já si říkala, že to bude dobré.

Můj neideální pocit z tréninku se potvrdil i při Běhu na Kosíř, kdy jsem dostala kotel. Jinak jsem ale dřela a věřila, že to k něčemu bude. Navíc jsem začala chodit pravidelně ke skvělé fyzioterapeutce Janče Kuncové a začala pořádně cvičit oslabený střed těla. A už na repre víkendovce v půlce ledna jsem se cítila docela slušně. Že by?

Jinak leden uběhl celkem rychle a konečně to byl měsíc, kdy jsem trénovala rozumně kontinuálně.

 

Únor:

Ve chvíli, kdy jsem ze všeho začínala mít dobrý pocit, přišlo na řadu týdenní soustředění ve Španělsku s mým švédským oddílem SNO. Byla jsem natěšená jak malá, protože jsem ještě nikdy nebyla v zimě na soustředění na jihu. A bylo to úplně skvělé. Kvalitní tréninky ve dvou typech terénů, na kterých jsem si odbyla dost hloupých předsezónních chyb a navíc jsem je mohla rozebrat s Peterem Öbergem – nádhera! Na konci soustředění nás čekaly 2 závody WRE. Paráda, nějaké body do WRE se vždycky hodí, říkala jsem si. Middle se mi povedl solidně a obsadila jsme 2. místo za Janďou Knapovou. Na longu už jsem si připadala dost unavená, ale říkala jsem si, toš jen to nějak oběhnu. A prásk – totálně vyvalený pravý (překvapí to ještě někoho?) kotník. A do pekel…Nekonečná cesta domů, návštěva mého oblíbeného ortopeda Honzy Blahuta v Opavě a ortel – sádra na 2 týdny a pak se uvidí.

Taková událost se dá vždycky brát negativně. Že je to katastrofa, která zničí trénink. Ale já věřím, že na všem zlém je i něco dobrého, a tak jsem to vzala jako upozornění mého těla, že něco nedělám úplně dobře a měla bych se na to víc zaměřit. A tak jsem 2 týdny každý den minimálně hodinu posilovala. Byla to docela sranda, protože moc videí, jak cvičit se sádrou po koleno, na YouTube nenajdete ;)

23.2. mi sádru sundali a já začala kotník pomalu zatěžovat – chodila jsem hodně na spinning, na bazén a dál posilovala. Nebylo to úplně ideální, ale taky to nevypadalo tak zle, jako když mi sádru sundali poprvé. Věřila jsem, že to půjde dobře a dám to dokupy brzo.

 

Březen:

Postupně jsem zatěžovala nohu víc a víc. Kromě kola jsem začínala přidávat i cross a běh ve vodě, protože oboje je pro nohu menší zátěž, než běh samotný. Musím říct, že pokoušet se hodinu běhat v dětském bazénku v Kohoutovicích, je už dost na palici. Ještě že tam byly ty děti, co měly všetečné otázky ;) S během samotným jsem začínala na běhátku, protože tím, jak pod člověkem ujíždí, minimalizuje riziko opětovného zvrtnutí. V tomto období jsem se stala prakticky denním návštěvníkem nějaké posilovny a pozorovat tam lidi může být taky dost velká sranda.

Bohužel komunikace s trenéry se z mého pohledu moc nezlepšovala. Vnímala jsem snahu na obou stranách, ale myslím, že už jsme se myšlenkově nedokázali potkat. Tedy aspoň tak jsem to cítila já. I když rozhodování nebylo vůbec snadné, nakonec jsem nenašla jinou cestu, než se s trenéry rozejít. Celá věc a neustálé přemýšlení o ní se táhly už víc jak čtyři měsíce a to bylo hrozně vyčerpávající. S nadsázkou lze říct, že to byl nejtěžší rozchod, jakým jsem si prošla. Vždyť náš vztah trval víc jak 3 roky! ;) Za všechno, co pro mě Josef Andrle a Bořivoj Hojgr udělali, jsem moc vděčná. Naučili mě spoustu nových věcí, s mnoha potížemi mi pomohli a dokázali mě připravovat velice dobře. Rozhodně si těch uplynulých tří let velice vážím a neměnila bych. Ale ne všechno trvá věčně, každý jsme se posunuli trochu jinam, já jsem cítila, že teď potřebuju trochu odlišný přístup a v jeho novém ustanovení už jsme se nepotkali. Možná škoda, možná nová příležitost, záleží na úhlu pohledu. On tohoto bodu jsem se snažila se trénovat sama podle svého vědomí a svědomí. Oponentku mým návrhům plánu mi dělala a dělá mamka. Později jsem to začala konzultovat také s Jirkou Šedivým, který to koncepčně zastřešil a dodal mi jistotu, že to co dělám, nejsou úplné blbosti a že to může být dobré. Díky moc za to! 

Ale zpátky do března. Celou dobu od zranění jsem věděla, že na začátku dubna máme jet s repre na závody do Anglie, podle kterých se nominovalo na červnové závody světového poháru ve Švédsku a Norsku. Já jsem si umanula, že tam fakt chci jet a že to do té doby musím dát dohromady. Asi od poloviny března už jsem teda zkoušela běhat na cestách a zdálo se, že to půjde! Ostrým testem, zda Anglie jo nebo ne, byla další repre víkendovka v okolí Adršpašsko-teplických skal. Jela jsem tam s tím, že se potřebuju zase dostat do mapy a že aspoň zkusím, co bude noha dělat v terénu. Abych si to pojistila, koupila jsem si ortézu Active Ankle. Běh s ní byl pohodička a šlo to absolutně bez bolesti i v terénu! Jel tam taky náš fyzioterapeut Kuba Marek, kterému dost věřím, a ten mi potvrdil, že to vypadá dobře. Měla jsem fakt radost. Na druhou stranu jsem se fyzicky cítila hodně špatně. Ještě trochu hůř, než jsem si myslela, že bych mohla…Co už no, nemohlo to být překvapující. Vždyť jsem víc jak měsíc pořádně neběhala!

Na konci března přišla ještě jedna rána a to smrt Kodyho. Věděla jsem, že leží od konce prosince v nemocnici, věděla jsem, že situace není nic moc, ale pořád jsem věřila, že to zvládne, že to vybojuje. Nakonec ne…Bylo to drsné a těžké pro nás všechny. Kody, pořád na tebe rádi a v dobrém vzpomínáme.

 

Duben:

Odjezd reprezentace na Jan Kjellström Trophy do Lake District v Anglii byl tedy dost posmutnělý. Já jsem byla ráda, že se nakonec můžu vůbec zúčastnit. Považovala jsem to za dost velké osobní vítězství, které jsem si ale v té chvíli nedokázala moc užívat. Jako uctění památky jsme odběhali celé JK s černými páskami na ruce. Ne, že by to moc pomohlo…

Moje výkony na JK byly naprosto průměrné a odpovídající mojí aktuální fyzičce. Nezklamala jsem, ale dobré to taky nebylo. Ani mapově jsem nemohla být úplně spokojená, dělala jsem hodně drobných chyb, které pramenily podle mě z obecné nerozzávoděnosti a postupující únavy v průběhu závodů, která u mě samozřejmě byla větší, než na jakou jsem zvyklá. Po příjezdu jsem věděla, že jestli to bude stačit na svěťáky, tak jen velice těsně.

Uprostřed měsíce nás čekala tradiční repre víkendovka, tentokrát v okolí Nového Boru. Radovan nás nešetřil a já si opět potvrdila, že musím ještě pořádně máknout, než se dostanu aspoň na úroveň před zraněním. Zbytek měsíce jsem se o to snažila a pěkně trénovala ;)

Květen:

Hned na začátku května jsme odjížděli s repre na týdenní kemp do okolí Strömtadu, kde se sice uskuteční až WOC 2016, ale typem podložky to bylo dost podobné i Skotsku a WOCu 2015. Repre kemp byl tradičně velice kvalitní a spolu s dalšími dny v Södertälje před Tiomilou se jednalo o celkem 10 dní ve švédských terénech; to se vždycky hodí ;)

Týmový duch s SNO před Tiomilou byl opět skvělý. Letos jsme měli dokonce společnou předzávodní schůzi spojenou s příjemným večerem s grilováním a zmrzlinou a tak :) Samotný závod jsme měly rozběhlý výborně – 1. úsek Moa, 2. úsek Frida a na 3. jsem vybíhala já z 8. místa! Fyzicky jsem trochu ztrácela, přeci jen jsem to ještě pořád nebyla tak úplně já, nicméně se závodem jsem byla spokojená. Předávala jsem na 15. a na 4. nefarstovaný úsek vyslala Tyru. Ďábelské tempo tohoto úseku Tyru na začátku utavilo a bohužel pak vyrobila dost chyb. S výsledkem na posledním úseku už Janďa moc nepohla, a tak jsem nakonec skončily 40. Příští rok to vylepšíme!

Byla také oznámena nominace na červnové Světové poháry ve Švédsku a Norsku. Já se do ní tentokrát nevešla. Samozřejmě to trochu mrzelo, ale věděla jsem, že je to zasloužené. Otevřelo mi možnost trénovat kontinuálně další měsíc a půl a to vzhledem k mému výpadku bylo jen dobře. Potřebovala jsem prvně něco natrénovat, abych mohla ladit směrem k MČR na krátké a nominačkám na MS, zatímco na ty svěťáky bych ještě neměla ladit z čeho :D

Hned další týden po Švédsku začal kolotoč českých závodů. První v řadě byly Áčka, které pořádala Pragovka na Sedle. Tratě stavěli Bet s Šeďou, což znělo dost slibně. Sobotní krátkou trať se mi podařilo i přes minutovou chybu v závěru vyhrát a měla jsem z toho neuvěřitelnou radost. Dokázala jsem si, že to jde i po zranění a že zas můžu bojovat s těmi nejlepšími u nás :) Nedělní klasika už tak slavná nebyla. Tréninkovou díru jsem ještě na takto dlouhé trati nedokázala zalepit a dostala jsem od holek pořádně naloženo. Rozhodla jsem se, že letos bude mít asi největší smysl, soustředit se právě na krátkou, protože tam mám největší šanci uspět.

Další víkend byl sprintový – v sobotu MČR sprint a v neděli MČR sprintových štafet. O sobotní karanténě už bylo napsáno dost. Ani mě nepotěšilo, když jsem před závodem neměla pořádně kam jít na záchod a pak neměla dost času se rozcvičit. Škoda, hodně to zkazilo dojem z jinak pěkného závodu. Trať se mi líbila, díky plotům bylo pořád co řešit a to mám ráda. Ani jsem neměla moc čas přemýšlet, jak se mi běží. Proto mě na doběhu velice příjemně překvapilo hlášení, že dobíhám 2. A to víc zklamaně jsem se cítila, když v cíli na lístečku objevil DISK. V jednom místě jsem z mapy pochopila, že kontrolu uvidím a narazila proto kontrolu, kterou jsem viděla. Moje byla ve skutečnosti schovaná za keřem. Velké poučení, dočítat kódy se vyplatí i na sprintech!

Naše luhačovická štafeta byla na neděli značně natěšená. Radka rozbíhala, pak Jonáš, já a Michal na závěr. Myslím, že jsme zaběhli, co se čekalo a s 6. místem byli naprosto spokojení.

Po tomto víkendu jsem oprášila i svou sprintovou sebedůvěru a začala věřit, že i tam bych možná mohla bojovat o MS. Potřebovala jsem ale vydisklé 2. místo z MČR potvrdit další týden v Žatci. To se nepodařilo – několik špatných voleb a oproti minulému týdnu horší fyzický pocit na nejlepší nestačily. Přidružené štafety v Kroučové byly v klidu, dokonce jsme v neděli s LCE zazářily, když jsme ještě po 2. úseku byly 1 :)

 

Červen:

Nominovaná část reprezentace se hned z Kroučové přesunovala směr svěťáky Norsko. Já jsem si místo toho zařídila svůj vlastní tréninkový severský pobyt. Na sever bych stejně před Jukolou jet musela, tak jsem se rozhodla, že přijedu o týden dřív a dám si celkově skoro 2 týdny kvalitních tréninků ve skandinávských terénech. První týden jsem strávila v okolí Södertälje a nemohla jsem si to vynachválit. Kromě sledování svěťáků, jsem měla na práci jen trénink a pár věcí do školy. Kombinovala jsem atletické rychlostní tréninky s těmi orienťáckými silovými a absolutně si to užívala. Prostě značka ideál :) Druhý týden jsem se společně s SNO přesunula trajektem do Finska a oběhala pár tréninků v terénech před Jukolou. Letos to byla úplná orienťácká lahůdka. Jukolu jsme běžely ve složení Janďa, Frida, já a Moa. Všechny jsme běžely hodně solidně a nakonec z toho bylo těsně 21. místo. Skvělé zlepšení od Tiomily a velká naděje do budouca.

Ze skandinávské mise jsem přijela nabitá pozitivní energií a z tréninkového hlediska jsem se cítila skvěle. Nezbývalo, než vyladit a prodat to na MČR na krátké trati a nominačkách na MS. Což se mi ve zkratce povedlo velmi dobře. I když s finálovým závodem na MČR nemůžu být 100%, pořád to byla ve velké konkurenci bronzová medaile. Stejně tak výkon na nominačním middlu nebyl top, ale stačil na 2. místo. Nový osobák na dráhových 3km velmi potěšil a ukazoval, že forma je slušná. Nejvíc jsem sebe i všechny překvapila na longu. Závod mi od začátku sedl, dupala jsem do toho, ani to nebolelo a mapově šla prakticky čistě. Velká spokojenost by panovala, i kdybych nevyhrála. To byl jen velký sladký bonus :) Nominace na MS byla oznámena zanedlouho a pro mě byla fantastická – běžet obě individuální lesní disciplíny byl sen, nad kterým jsem ani neuvažovala. A znamenalo to především jediné – další měsíc pořádného tréninku.

 

Červenec:

Věděla jsem, že simulovat v Přerově skotský terén je prakticky nemožné, takže jsem záhy po nominaci začala hledat alternativy. Naplánované bylo společné soustředěné v Kytlici a potom týden ve Skotsku. Mezitím jsem byla týden u babičky a dědy na chalupě na Chvojně. Sice kolem Hradce nejsou žádné extra kopce, ale aspoň tam mají obrovský les plný borůvčí a když se člověk snaží, naběhá tam i nějaké ty vlny ;) Navíc se to dalo dobře kombinovat s kolem a koupáním, což se v šílených vedrech hodilo. A také se mi to osvědčilo už loni před AMS, tak proč to teď neudělat znovu.

Kemp ve Skotsku byl rozporuplný. Terény samozřejmě boží a tréninky směrem k MS dost poučené a funkční. Ale já jsem na začátku měla asi nějakou lehkou virózku, protože jsem se cítila fakt pod psa. Pak se to zlepšilo, ale kemp byl opravdu náročný, já to špatně odhadla, místo úplného volna jsem si dala výklus a při něm jsem si opětovně blbě šlápla na svůj špatný kotník

:( Z toho jsem byla hodně špatná. Nicméně vnitřně jsem byla rozhodnutá, že když jsem to dobojovala až sem, tak to přece musím dobojovat až k MS. Podvrtnutí naštěstí bylo jen lehké, léčilo se dobře a tak jsem mohla odjet na závěrečné ladění na Kladské sedlo. Chata na hranicích s Polskem v nadmořské výšce kolem 800m poskytla skvělou základnu k tréninku, když v nížinách panovala šílená vedra. Výborná zkušenost, chatu vřele doporučuju ;)

A pak už odjezd směr MS 2015 Skotsko!!! :)

 

Srpen:

Do dějiště MS, skotského městečka Inverness, jsme dorazili 6 dnů před mým závodem. Předtím, než jsem se na start postavila já, se už stihly odběhnout oba závody sprintu i sprintové štafety. Všechny členky mého pokoje už byly v plném závodním nasazení a já tam furt jen oplendovala, fandila a podporovala je. Bylo pro mě dost těžké se pak vžít zpátky do role závodníka, člověka, který tam chce fakt odběhnout slušný závod. Před middlem se mi to bohužel nepovedlo.

Den D přišel konečně 4.8. Startovní pozice vzhledem k umístění ve WRE spíš příjemně překvapila. Na samotný závod jsem se fakt těšila. Měla jsem pocit, že to bude moc pěkný orienťák. Samozřejmě jsem taky byla hodně nervózní. Čekala jsem, že to ze mě po startu jako obvykle opadne, ale to se nestalo. Příliš jsem do toho vlítla a vůbec se nedostala do rytmu. Neudělala jsem žádnou velkou chybu, ale bylo to rozhrkané, neplynulé a plné menších zaváhání. Na konci jsem navíc podcenila 2 kontroly a na každé ztratila 30s a tím i umístění v TOP20. Škoda. Myslím, že jsem šla prostě o kousek rychleji, než jsem měla. Jenže je to velmi těžké, když je to MS, kde chce každý zaběhnout to nejlepší… Celkově bych řekla, že jsem nepropadla, ale sebe jsem zklamala. Mohlo to být v pohodě TOP15 a to naštve.

Začala jsem se o to víc těšit na páteční long.  Cesta do karantény byla hodně drsná. Pustit mikrobusy na rozblácenou úzkou lesní cestu bylo dost odvážné. Karanténa sama o sobě byla ještě drsnější – všude jen midges a vysoké borůvčí, na záchody jsme si mohli skočit kamkoliv :D Dokud jsem měla bundu, tak dobré, ale pobyt v 12min koridoru byl fakt pekelný. Já se na závod neuvěřitelně těšila. Absolutně mi vyhovovalo, že se mělo běžet prakticky v panenském terénu, takže se na to nedalo extra připravit a čekal nás tak ryzí orienťák, pravá výzva, která určitě prověří. Do závodu jsem šla mnohem uvolněněji než na middle, za což jsem byla hodně ráda. Terén byl hlavně v první části opravdu náročný, ale já se přišla porvat a tak mě to nemohlo rozhodit ;) Byl to nádherný závod a jsem moc ráda, že jsem měla příležitost si něco takového zaběhnout. Jsem spokojená s tím, jak jsem to zvládla. 26. místo si myslím není napoprvé vůbec špatné, navíc v takovémto terénu. Neudělala jsem žádnou obrovskou botu, nezkapala jsem; rozhodně to hodnotím pozitivně, ať si říká kdo chce co chce.

Po MS jsme si samozřejmě náležitě užili banket ;) Následovala cesta do ČR, pár dnů zaslouženého odpočinku doma s rodinou a pak už dvoutýdenní „dovolená“ v Norsku.

Vydala jsem se do Osla za spřátelenou rodinou Stene. Po pár dnech u nich jsme se s Madlou přidali k pardubické skupině na Night Hawk. Tento model norských štafet se mi moc líbil. Běží se 3 holčičí úseky v noci a 3 ve dne (u kluků jsou to 4 a 4), přičemž start prvních tří nočních úseků je hromadný v pátek večer. Po jejich doběhu se sečtou časy a vytvoří se handicapová startovka pro denní úseky, které už startují klasicky za sebou v sobotu v poledne. Navíc denní a noční úseky mohou běžet ti samí lidé, takže si to můžete užít dvojitě :)

V pondělí potom jsme vyrazily už jen ve dvou s Madlou stopem do Hardangervidda National Park. Následující dny jsme přecházely s báglama park z jihu na západ a užívaly si pěkné počasí a luxusní scenérie. Krása střídala nádheru, fakt všem doporučuju. Čtvrtý den jsme došly na legendární Trolltungu – Trolí jazyk. Udělaly jsme nezbytné fotky, sešly sílený sešup dolů, stanovaly na vtipném místě a druhý den opět haluzácky dostopovaly do Osla. No vážně, vést čtyřhodinovou vědecko-filozofickou debatu se sedmdesátiletým párem tvořeným paní z Bankoku a pánem z Francie, kteří žijí na hausbótu ve Švédsku nebo na cestách všude možně po Evropě, se nepoštěstí jen tak někomu ;)

Já potom zůstala v Oslo u Stene rodiny ještě pár dnů a pěkně potrénovala. A prázdniny jsem zakončila na Východkách. Aspoň jedny vícedeňky za léto jsou prostě nezbytnost ;) Sice by někdo mohl říct, že to nebyl úplně ukázkový trénink na podzimní sezónu, ale já jsem si skvěle mentálně odpočinula a fyzicky to taky nebylo úplně zadarmo, takže jsem byla naprosto spokojená!

 

Září:

V září se zase rozběhl kolotoč závodů. První víkend Áčka u Tachova a pro mě bramborová sklizeň. Umístění trošku mrzela, když to na bednu bylo vždy dost blízko, ale na druhou stranu závody to ode mě nebyly úplně čisté (hlavně middle ne), takže se nebylo čemu divit. S tím, kolik jsem (ne)naběhala, jsem byla spíš překvapená, jak mi to běžecky celkem šlo.

Hned v úterý nás akademiky čekaly ještě dva závody v rámci Českých akademických her v Olomouci. Úterní „sprint“ se mi podařilo vyhrát, čímž jsem si spravila chuť z víkendových umístění. Večer byla klasická akademická party, která se náramně vyvedla, takže středeční závod na klasice byl především o přežití ve zdraví. Což mi nakonec vyneslo další bramboru do sbírky, obstojné ;)

A o víkendu pokračoval Český pohár štafet, tentokrát v Řásné. V sobotu jsem sice prohrála souboj na doběhu s Dečnou, ale i tak to bylo historické 3. místo pro LCE a velká radost. Odpolední krásný sprint v Telči představoval opět zajímavý souboj, tentokrát s Janďou a tentokrát dopadl těsně lépe pro mě, takže jsem svoji bramborovo zlatou sbírku z uplynulého týdne doplnila o bronz. Nedělní štafety byly zas i pro můj třetí úsek kontaktní, i když už bohužel mimo medaile. Nakonec 5. místo a další cenné body do poháru pro Luha.

Po dvou šílených závodních týdnech, nás čekaly dva tréninkovější, kde jsme si uprostřed střihli repre víkendovku v Račím údolí. Zaměřili jsme se na prohloubení výhody domácích terénů na ME 2016, které se bude konat na konci května v Jeseníku. Bohužel v té době řádili různé nemoci, které jsme si vzájemně úspěšně předali, takže po víkendu zůstalo jen pár opravdu zdravých. Poslední sprintový propršený trénink tomu moc nepomohl. U mě se to projevilo hned druhý den – v pondělí blbě; pokračovalo to v úterý teploty a krk, ve středu teploty, krk a rýma. Okamžitě nastoupila léčba zázvorovým čajem s medem a citrónem a ležení v posteli, ale i tak se ukazovalo, že se to asi do víkendového MČR vyležet nepodaří. Čekali mě tedy další závody, které jsem sledovala jen online a doufala, že se brzo vyzdravím. To se mi naštěstí podařilo tak akorát, takže jsem ještě dostala možnost jet se předvést na závěrečné závody Světového poháru do švýcarské Arosy. Terény luxuní, horské a náročné; tratě moc pěkné a navíc krásné počasí – prakticky snový podzimní víkend. První závod - long jsem zvládla dobře, nejméně po mapové stránce věci. Po té fyzické už to bylo trochu horší, hlavně na konci se projevila nedávná nemoc. Sobotní middle byl o poznání horší. Regenerace po nemoci a v takové nadmořské výšce po náročném longu šla fakt špatně, takže jsem se celý závod šíleně trápila. Pocitově asi nejhorší závod vůbec. Na nedělní smíšené sprintové štafety jsem (proto) byla nasazená do třetí české neúplné štafety na poslední úsek. Náš fyzio Kuba udělal skoro zázrak, takže se mi neběželo tak hrozně, jako v sobotu, a zvládla jsem to se ctí.

 

Říjen:

Se závěrečnými svěťáky se už také přehouplo září v říjen a nám orienťákům zbývaly poslední důležité závody sezóny – domácí šampionát štafet a družstev. Letos se konaly v rovinatém vracovském lese, což slibovalo extrémně rychlý orienťák. Dost velký kontrast oproti horské Arose. Já jsem se na tyto závody velmi těšila. Jednak už jsem se začínala cítit po nemoci fakt v pohodě, ale hlavně to pro mě byly první opravdová družstva (myšleno s družstvem, které mělo nějakou reálnou šanci na slušné umístění).

Sobotní štafety rozběhla Madla velmi pěkně, Radka na druhém úseku předvedla standard a já jsem na třetí vybíhala na 7. místě s asi dvouminutovou ztrátou na skupinku 4. – 6. místo, přesněji na Janďu (LPU), Mišku (TUR) a Denču (PHK). Šla jsem si sama svůj závod a příjemně mě překvapilo, když jsem na 13k doběhla Mišku a viděla Denču. Nakopla jsem to a dostala se před chybující Mišku. Denča byla sice ještě dost daleko, ale já jsem se i tak snažila se jí co nejvíc přiblížit. Sice jsem věděla, že štafeta PHK bude možná disk, ale člověk nikdy neví. V pytlíku jsem bohužel chybovala, takže Denču jsem nedoběhla, ale oni byly nakonec opravdu DISK, takže z toho vyšlo krásné 5. místo pro LCE – paráda :)

Nedělní družstva byla super. Říkali jsme si, že když to půjde dobře, může to být TOP10, když skvěle tak TOP6. Prakticky každý z nás zvládl zaběhnout závod tak, jak se od něj očekávalo, bez větších chyb, a to nás vyneslo na snové 6. místo. Na to, jak jsem mladý tým, naprosto skvělý výkon si myslím. Máme to kam příští léta posouvat! ;)

Po družstvech jsem si naordinovala zasloužený odpočinek, respektive trochu volnější režim. Já stejně nevydržím nedělat vůbec nic, ale snažila jsem se, aby to bylo na pohodu a pestré ;)

O víkendu jsem se konečně taky po třech týdnech dostala domů. Měl to být pohodový rodinný víkend potržený účastí na Rodinných štafetách. Této příjemné podzimní pardubické akce se účastníme vždycky, když nám vyjde čas, a máme to moc rádi. Letos jsem „pohoršila“ na 1. úsek. Hold mě můj bratr už předrostl, tak bylo na čase mu předat nejobtížnější 3. úsek. 2. šla klasicky maminka. Asi v půlce trati jsem si to tak pelášila z kopce dolů, když tu najednou prásk a jsem na zemi. Zapadla jsem nohou mezi kořeny starého pařezu až po koleno a tak pevně, že se noha v zemi při pádu ani nepohla a tudíž ho vůbec nemohla zbrzdit. Celý ho tak odneslo koleno, které se šíleně prošláplo. Nikdy jsem s kolenem nic neměla, takže jsem nohu z pod pařezu vyklínila, řekla si, že to bude ok a závod doběhla. Cítila jsem ale, že úplně Ok to není, protože mi prostě nešlo běžet rychleji, než klusem a při pohybu do boku  to bylo dost citlivé. Po závodě jsem to neměla skoro oteklé a Verča Krčálová mi řekla, že to snad bude dobré, že se uvidí zítra. A zítra se vidělo…Přes noc to oteklo a dost bolelo. Následoval tak můj „oblíbený“ výlet do Opavy za ortopedem. Ten udělal pár pohybů a bylo to jasné – poškozené zevní kolenní vazy a ty přední hodně natažené.

Tímto se dostáváme do aktuální reality mých dní. Můžete mě potkat belhající po Brně. Na noze mám totiž pevnou ortézu, abych s kolenem vůbec nehýbala a vazy měly čas srůst a snad se vrátit do původního stavu. V pátek jsem ještě byla na magnetické rezonanci, v pondělí jdu na kontrolu, kde její výsledky probereme, a ukáže se, co pro mě tento rodinný výlet bude znamenat.

 

Musím říci, že to působí jako výstižné zakončení této sezónu. Pro představu ještě jedno číslo z mého tréninkáče - z 364 dnů mám 69 s nemocí nebo zraněním. Hrozné číslo! Obzvlášť když se podívám na loňských 29, z kterých bylo 20 bolavé stehno při a po AMS, kdy bych stejně měla mnohem volnější režim, takže to zas tak moc neovlivnilo můj trénink. Bohužel toto letošní zranění kolene bude mít dohru i v novém tréninkovém roce. Co už, nezbývá, než ho přijmout jako další výzvu a překážku, kterou překonám! Ještě stále věřím, že co mě nezabije, to mě posílí a toto mě zatím nezabilo ;) Takže trénování zdar!

Please reload

Příspěvky
Posts

February 22, 2019

August 24, 2018

August 24, 2018

January 26, 2018

December 31, 2017

October 28, 2015

October 28, 2015

Please reload

Najdete mě také na
Find me on
  • Facebook Long Shadow
  • Instagram Social Icon
Odkazy 
Links

© 2023 by Make Some Noise. Proudly created with Wix.com

  • Facebook Clean Grey
  • Instagram Social Icon
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now