top of page

Jaká byla sezóna 2019 aneb proč píšu její hodnocení až teď

Tento článek jsem měla v plánu napsat v listopadu 2019. Různé okolnosti přispěly k tomu, že ho vydávám až teď, v únoru 2020. Zajímá to ještě někoho? To se uvidí...

Rok 2019 pro mě byl plný změn. A v mnoha ohledech to byl jeden z nejvíce přelomových roků. Čím to? Pokud byste to chtěli vědět a podívat se na to zpětně mýma očima, čtěte dál.



Leden


Vezmu to pěkně chronologicky. Zimní období jsem jako obvykle trávila v Brně, kde jsem studovala vysokou školu. Odtrénovala jsem kvalitní zimu, věci šly podle plánu, který jsem jako předchozí roky konzultovala s Kačorem (Jaroslavem Kačmarčíkem). S reprezentací jsme měli lednové soustředění, kde se mi běhalo pěkně.


Foto: web reprezentace


V lednu jsem také úspěšně ukončila semestr ve škole. Na jednom zápočtu jsem dostala od vyučujícího otázku, zda bych měla zájem být doporučená na pohovor o pracovní místo. Jednalo se o práci HR (human resources) a psycholožky do skupiny gastronomických podniků Lidí z Baru. Kdo zná Brno, ví, že tyto podniky patřím mezi nejlepší v Brně 😊 Už dříve jsem byla na přednášce Honzy Vlachynského, jednoho z majitelů, kde mě zaujalo, jakým způsobem s lidmi v organizaci pracují. A tak jsem si řekla, proč to nezkusit? Na nabídku vyučujícího, abych byla jedna z asi deseti spolužáků, které na místo doporučí, jsem kývla a čekala, co se bude dít.


Únor


Druhý měsíc roku jsem si jela zpříjemnit do tepla na tréninkový kemp mého nového švédského klubu Malung OK Skogsmårdarna. Podmínky na jihu Španělska byly parádní a těch 6 dní stálo opravdu za to.



Ze Španělska jsem se přesunula rovnou do Maďarska na kemp reprezentace. I tam bylo příjemné jarní počasí a odtrénovali jsme kvalitní hodiny. Bohužel únava (a moje nedůslednost v tejpování) se projevily a já si podvrkla kotník, zase 😔 Naštěstí to bylo jen trochu a podařilo se to během pár dní rozběhat, a tak bych i únor hodnotila jako dobrý tréninkový měsíc.



Ve škole mezitím začal můj poslední semestr. Definitivní konec studentských let se nezadržitelně blížil 😔 Předmětů už jsem neměla mnoho, hlavním cílem bylo úspěšně dotáhnout diplomku a udělat státnice. A ozvali se mi z té pracovní nabídky – zvou mě na pohovor!


Březen


Začátek března byl ve znamení tréninku s Malungem na Tiomilu v jižním Švédsku. Následovala víkendovka s repre, tentokrát na Kokořínsku už směřovaná k MS 2021. Opět byla hodně náročná. A opět to odnesl můj kotník, pro změnu ten druhý. Tentokrát to bylo trochu horší, a tak mělo čekal chvíli cyklistický trénink místo toho běžeckého. Psychicky už to bylo docela náročné. Po měsíci stejná situace a sezóna se blíží…


Zvažovala jsem, jestli vůbec odjet na MOC (Medditerian Orienteering Championship – kemp a závody v Itálii zaměřené na sprint), ale nakonec jsem se rozhodla, že pojedu a dle možností budu nohu rozběhávat. Docela to šlo, a tak jsem MOC odběhala celkem normálně. Mapově rozhodně velmi přínosný kemp a pobyt na jihu a ve slunci mi zase vykouzlil úsměv na tváři. Jsem ráda, že si to v roce 2020 zopakuji.


Foto: MOC


Na pracovní pohovor jsem vážně zamířila, a ne na jeden, ale postupně i na druhý a třetí. A vybrali mě! Hned od začátku jsem říkala narovinu, jak to aktuálně mám – hledám práci na částečný úvazek nejlépe s flexibilní pracovní dobou, protože ještě závodně běhám orienťák a není to něco, čeho bych se chtěla v nejbližších letech vzdát. Navíc ještě dodělávám školu. I přes to všechno se rozhodli přijmout zrovna mě. Byla jsem nadšená! Uvědomuji si, jaké štěstí jsem měla. Našla jsem práci, která byla v oboru a mohla by mě bavit, navíc v prostředí, kde se rozhodli mi vycházet vstříc. Nádhera 😊 A tak jsem už v průběhu března začala občas chodit do práce a učila se, jak to tam chodí.


Duben


První dva týdny v dubnu jsem strávila v Norsku. Přeci jen dějiště MS 2019 je nám ze střední Evropy terény dost vzdálené, a tam bylo třeba strávit ve Skandinávii nějaký čas. Nejprve jsem navštívila spřízněnou rodinu Stene v Oslo. Příjemné prostředí a pár pěkných tréninku, jen to množství sněhu by mohlo být menší.


Následně jsem se přesunula s reprezentací jižněji do terénů MS. Tam naštěstí sněhu v lese moc neleželo a počasí nám vyšlo úplně ukázkově. Hodně dobrý tréninkový kemp, který mě směrem k MS slušně nakopl.





Další víkend byl prodloužený velikonoční a strávila jsem ho s přítelem na Šumavě. Něco jsem poběhala a od mapy si odpočinula.



Poslední dubnový víkend patřil Tiomile a prvnímu ostrému startu v dresu Malungu. Všechny jsme předvedly velmi dobré výkony. Myslím, že pro tento rok jsme mohly být spokojené a máme se v příštích letech kam posouvat.


Foto: Malungs OK


Na kempu v Norsku jsem se kromě běhání věnovala hodně i diplomce. Přeci jen termín odevzdání (17.5.) se nezadržitelně přibližoval a práce ještě nebyla zdaleka finální. Po tomto kempu, tedy v půlce dubna, jsem navíc naplno skočila do práce. Což znamenalo chodit tam každý pracovní den kromě soustředění. Zatím jsem tam naštěstí nebývala osm hodin denně, protože jsme na danou práci byly dočasně dvě. Nastupovala jsem totiž výhledově místo kolegyně, která v červenci odcházela na mateřskou. Velmi dobré načasování – do července dostatek času naučit se, co a jak. Současně jsem neměla takovou zodpovědnost a tolik práce, abych nemohla pracovat trochu méně hodin a měla čas psát diplomku a učit se na státnice.


Květen


Na začátku května jsem si stihla střihnout sprint ČP v Šumperku a štafety. Ty se mi podařilo na první úseku disknout neoražením cíle 🙄 Ještě jednou se omlouvám svým spoluběžkyním, chybami se člověk učí asi celý život…


A pak už přišel mistrovský sprintový víkend pod taktovkou Pardubic. Velmi běžecký sprint v Čáslavi byl den po odevzdání diplomky dost očistec, ale stabilní 3. místo to dalo. Sprintovky druhý den už byly pocitově o dost lepší a výsledné 4. místo bylo pro Luhačovice skvělé. Díky týme!


Foto: LPU


Poslední květnový víkend jsme si s repre trochu natáhli a potrénovali pár dní v Jizerkách, druhém typu terénu na MS 2021. Také jsme byli testování do Pozdíška. Z mé strany to nebylo špatné, ale chyběl tomu takový ten závěrečný rychlostní kop.



Z hlediska školy/práce došlo k zásadnímu zlomu, a to úspěšnému odevzdání diplomky v pátek před MČR sprint. Jeden velký kámen mi ze srdce spadl, druhý v podobě státnic tam ještě visel. Do práce jsem chodila dál ve stejném režimu, jen ve volných chvílích mezi prací a tréninkem a jsem se místo psaní věnovala učení.


Červen


První červnový víkend byl ve znamení ČP v Doksech. Velké vedro mi v sobotu vůbec nesedlo a klasikou jsem se spíš protrápila. Na neděli jsem se ale dokázala sebrat, middle se mi povedl a vyhrála jsem. Že by přeci jen nějaká forma byla? 😊


Ta by se měla projevit na prvním kole světového poháru ve Finsku, který byl následující víkend. To se ovšem moc nestalo. Mapově to bylo ok, ale fyzicky jsem se trápila. Vrcholem byl chasing start, kde jsem visela na konci balíku až tak, že jsem nezvládla orazit kontrolu a musela se k ní vracet. Ztratila jsem balík, 3‘ i důstojnost. Jak říkám, chybami se člověk učí asi celý život. Ale někdy to fakt bolí. Poslední závod, sprintovky v Helsinkách, paradoxně tak zlý nebyl. Pořád mám pocit, že mi na prvním úseku chybí zkušenosti s pohybem v balíku, ale pocitově fyzicky už to nebylo tak zlé.


Foto: WC Finland (organisers)


Ve Finsku se hodilo rovnou zůstat, když byla další víkend Jukola. Nám holkám z Malungu se vydařila hvězdně a z příšerné startovní pozice jsme to vybojovaly až na 23. místo a vyhlášení na pódiu 😊 Velká týmová radost, i když můj výkon měl své mouchy. TOP 20 si hold schováváme na další rok.


Foto: Joel Börjesson


Při pohledu zpět je jasné, že chtít, abych dobře běhala v tomto období, bylo zkrátka nereálné. Neustálé učení, samozřejmě i po večerech na svěťáku, psychické pohodě nepomáhá. Do toho se přidalo řešení osobních problémů a možná trochu práce a rýsoval se skoro smrtelný koktejl. Já jsem měla v tu chvíli pocit, že se mi to daří dobře od orienťáku oddělovat. Myslím, že v rámci možností jo, přeci jen mapově jsem chodila slušně, neměla jsem problém se na závod soustředit. Celkově ale bylo moje tělo pod mnohem vyšším stresem, než je standard, což se projevilo na zhoršených fyzických výkonech.


V sobotu jsem běžela Jukolu, v neděli přiletěla zpět do Česka, v pondělí obhajovala diplomku a v úterý státnicovala. Nakonec všechno dopadlo dobře a je ze mě paní magistra psychologie. Nicméně tuto ďábelskou kombinaci bych nikomu nedoporučovala. Vím, že se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Ale podle mě tyto moje dva měsíce v módu "trénink - škola (diplomka, státnice) - práce" byly hodně na hraně a je mi jasné, že můžu být dost ráda, že jsem to přežila ve zdraví. Chtěla bych poděkovat všem lidem, kteří mě v tu chvíli podrželi. Vy víte, děkuji moc ♥


Po státnicovém týdnu se mi neskutečně ulevilo. Následující MČR na krátké trati v moc hezkých terénech pro mě bylo vážně za odměnu. Sice jsem si chybami na konci sama prohrála vítězství, ale druhé místo jsem po tom všem brala všemi deseti.


Foto: Petr Kadeřávek


Poslední týden v červnu jsem si ještě symbolicky zaběhla poslední České akademické hry konané v Brně. A o víkendu jsem si vyrazila vyvětrat hlavu na Kraličák. Fakt jsem to potřebovala, věřte mi.




Červenec


Od cestování jsem si moc neodfkla, když jsme hned na začátku července měli nominačky na MS v Norsku. Klasika se mi povedla solidně a zpětně hodnoceno to byl nejkrásnější závod sezóny 2019. Pravá norská divočina, co prověřila. Na middlu jsem se místy prala s mapou a hlavně v závěru jsem to vůbec nepochopila, takže to byl spíš závod na poučení, jak ne. Nicméně nominaci na MS, letos poprvé pouze lesní, jsem vybojovala na obě disciplíny, takže se bylo na co těšit.


Závěrečná příprava začala za týden a půl opět v Norsku. Z kvalitního tréninkového kempu jsem měla dobrý pocit. Mapově jsem se v terénu cítila jistě a fyzicky jsem se taky dostávala tam, kde jsem chtěla být. Ta hlava dělá fakt dost, co? Rovnou z Norska jsme přejeli do Švédska na O-Ringen. Po zvážení všech pro a proti jsem ho nakonec neabsolvovala celý a odcestovala jsem ve středu domů. Přeci jen závodů v řadě bylo fakt dost a já jsem se bála nakumulování únavy a taky přehlcení mapou. Jsem ten typ, co se musí na závod těšit včetně té mapové stránky. Navíc jsem si potřebovala s odcházející kolegyní v práci definitivně předat všechnu agendu, a tak vyšlo nejlépe spěchat po středečním podvečerním sprintu na Skavstu a letět do Čech.


Foto: O-ringen


Srpen


Závěrečné ladění proběhlo doma v Brně a v půlce srpna byl konečně čas odcestovat na Mistrovství světa. Obvykle mám radši, když je MS v létě dřív, ale letos jsem naopak ocenila, že jsem měla ještě skoro celé léto na to se srovnat fyzicky, psychicky i mapově a na MS se skutečně připravit.


Kvalifikace na middle proběhla hladce, mapově pohlídané, fyzicky ne na 100%, takže příjemné rozzávodění před hlavními závody MS.


Následovala královská klasika. Řečeno o ní bylo už mnoho – očekávání tvrdého skandinávského longu se nenaplnila a místo toho nás čekal pro nás příznivější terén s některými volbami po cestách. Ne všechno jsem zvolila dobře, ale nikdy to nebyla úplná katastrofa. Tempově to ode mě byl velmi dobrý závod a v dohledávkách jsem neudělala žádnou větší chybu. Souhra všeho mi vynesla 12. místo, na které jsem patřičně hrdá. Vážím si ho stejně jako 8. místa z middlu 2017, protože je to na královské klasice navíc v Norsku. Jasně mohla bych si hrát na kdyby, odečítat si horší volby a dostat se až někam k TOP6. Ale na kdyby se nehraje a já jsem šťastná za tento výsledek v cíli, který se skutečně počítá.

Foto: WOC 2019

Foto: Petr Žaloudek


Tak jako klasiku jsem zvládla výborně, tak middle jsem nezvládla vůbec. Zůstala jsem daleko za svými schopnostmi a očekáváními. Nezvládla jsem dobře restart mezi závody, mentální nastavení na úplně nový závod, na který se musí člověk připravit stejně pečlivě jako na ten první a stejně precizně ho pak odběhnout. Zavřít se do svého světa, porovnat si myšlenky a soustředit se jen na sebe a nový závod, ne na okolí, se musím ještě naučit. Middle na MS 2019 budiž mi v tomto ohledu velkým poučením.


Hned druhý den se běžel poslední závod MS – štafety. Po middlu jsem byla dost psychicky rozložená. Z euforie po longu tu bylo přesvědčení, že na to fyzicky nemám, že v lese umírám a že nevím, jestli vůbec mám na to štafety oběhnout. V tyhle chvíle mi fakt hodně pomohl Kačor a mamka, se kterými jsem mohla vše probrat a postavit se druhý den na start štafet se zdravím sebevědomím. A to hned na první úsek, který jsem na vrcholné akci neběžela nikdy. Sestava štafet byl risk, kterému jsme věřili. A to bylo to nejdůležitější. Cílem bylo udržet se co nejdéle vepředu a pak se uvidí, co Terka předvede na finiši. Můj úkol na 1. úseku byl zaběhnout mapově čistě, využít balíku, aby mě potáhl fyzicky, a doběhnout v kontaktu. Denča měla na druhém úseku úkol podobný, zkrátka nás udržet v kontaktu s někým dobrým, aby měla Terka s kým běžet. Já jsem sice jsem už na 1k kontrolu balík vedla, protože se všechny silnější týmy odpojily na jiné farsty, ale na diváckém jsme se zase spojily. Celý závod jsem zvládla oběhnout tak, jak jsem si předsevzala, a to pro mě bylo po middlu skutečně hodně cenné. Předávala jsem dle plánu v kontaktu. Denča na druhém to samé a najednou jsme byly v boji o bronz. Čekali jsme, jak se zhostí nelehkého úkolu na třetím úseku Terka, která původně ani na MS nominovaná nebyla. Zvládla to velmi solidně, a nakonec jsme vyválčily 5. místo – česká ženská štafeta poprvé v TOP6 na MS od roku 2015 a moje první pódiové umístění na MS vůbec.

Foto: Petr Žaloudek


Konec dobrý, všechno dobré? Skoro. Z MS jsem si odvezla svůj nejlepší výsledek na klasice i ve štafetách a svůj nejhorší výsledek v lesním závodu díky middlu. Pořád jsou to trochu smíšené pocity, i když s odstupem času to hodnotím jako jedno z mých nejlepších MS. Bilance povedené závody 3 ze 4 je velmi dobrá. Navíc jsem si připadala zase o krok blíž k světové špičce, fyzicky i mapově. Pro mě osobně dobrý příslib pro následující lesní MS, které bude v Česku.


V práci jsem si zvykala na to, že už jsem na vše sama. Díky delšímu období, kdy jsme ještě pracovaly obě, jsem měla pocit, že celkem vím co a jak a neměla jsem z toho nějaké špatné pocity.


V srpnu se udála ještě jedna významná událost – vdala se mi nejlepší kamarádka a já jsem měla tu čest jít jí za svědkyni. Krásný víkend, děkuji za to a ještě jednou přeji společné štěstí😊


Září


V září jsem se zapojila zpět do kolotoče českých závodu. Nejdříve český pohár ve Zlíně, následně štafety a sprint na Liberecku. Vrcholem bylo MČR na klasice u Jablonce nad Nisou. Krásná a tvrdá klasika v terénech relevantních k MS 2021. Co víc si přát. V mém případě umět se víc zasoustředit v klíčových momentech finále, a tak aspoň bojovat o zlato. Ani solidní fyzická připravenost nestačila na víc než bronz. Snad jsem poučena a příště to bude zase o kousek lepší.

Foto: Jan Petr

Foto: Petr Kadeřávek


Zregenerovat takovou poctivou klasiku je na déle. Což se bohužel potvrdilo, nejméně v mém případě, následující víkend na svěťácích ve Švýcarsku. Středa prosezená v autě, nohy jsou jak kamenné. Čtvrtek na modelech, rozklusává se to, ale pořád to není ono. A v pátek už ostrý start – middle, navíc dost běžecký. Cítila jsem, jak síla do kopců, kterou jsem v nohách ještě minulý víkend na klasice měla, tentokrát prostě není. Je to trochu bezmoc, člověk se snaží, jak může, ale zkrátka to nestačí.

V sobotu knock-out sprint, naštěstí na rovině. Slušně zvládnutá technická kvalda znamenala postup do čtvrtfinále. To už jsem tak dobře neustála a po pár zaváháních jsem se s knock-outem po dopoledni loučila. Odpoledne jsem si užila kvalitní fandění, které vedlo až k velké české radosti v podobě Vojtova vítězství a Terčina stříbra. Luxus 😊

Na nedělní sprint jsem se těšila, ale nakonec to byl fyzicky hodně protrápený závod, už to zkrátka neběželo. Celkově svěťákový víkend nebyl průšvihem, ale ani příjemným překvapením. Takový ten nepotěší neurazí standard z mé strany, který už bych ráda i na svěťáku prolomila.


Říjen


Že je podzimní forma slušná se ukázalo další víkend na MČR štafet a družstev. Oba dny se mi běželo vážně dobře a spolu s týmovými Luha kolegyněmi a kolegy jsme vybojovali dva bronzy. Velká radost a spousta smíchu, prostě super týmový víkend.


Foto: Petr Kadeřávek


Aby toho v sezóně nebylo málo, na následující prodloužený víkend jsem odcestovala do Švédska. Poprvé za dobu, kdy běhám dospělé, nevycházela 25manna proti MČR štafet a družstev, čehož nešlo nevyužít. Klubové štafety, kde spolu v týmu běží 25 lidí různého věku, byly mimořádným zážitkem, který bych si moc ráda zopakovala. Co už bych vážně nechtěla opakovat byla moje chyba při přebírání mapy. Opět jsem běžela hodně dobře, ale v úplném konci jsem nezvládla následujícím úsekům vzít správné mapy (vzala jsem mapy jiného týmu). A tak nás na chvíli diskli, pozastavili štafetu, aby nás pak zas oddiskli a my nakonec byli ve výsledcích, pravděpodobně proto, že reálně nebyly ve farstách rozdíly a my špatnými mapami nezískali žádnou výhodu. Zvláštní a pro mě naprosto příšerný pocit zkazit dalším 24 lidem štafetu. Druhý den jsem si ještě zaběhla ve stejném terénu hezký middle a hurá zpět do Česka.


Poslední položkou v seznamu závodu 2019 bylo závěrečné kolo svěťáků. Na to jsme se vydali netradičně až na konci října a ještě netradičněji do čínského Foshanu. Před svěťáky se v Číně uskutečnili i Military World Games, jejichž součástí je i orienťák. O problémech tam napsáno již mnoho (já jsem to popisovala zde), ale ve zkratce Čínani podváděli, čímž vrhli negativní světlo i na následující svěťáky, a to přes to, že armádní a civilní orienťák nemají v Číně nic společného. Ale teď už k svěťákovým závodům.

Zvykat si v říjnu na teploty kolem 30 stupňů a vlho, bylo dost náročné. Kor pro mě, člověka, který má problém s teplem i v létě po nějaké delší adaptaci. Do Číny byla možnost odcestovat i dříve a zúčastnit se závodů Park World Tour, ale já jsem nakonec kvůli práci a loňské zkušenosti z PWT, kdy se moje únava spíš s délkou pobytu zvyšovala, zvolila odlet až přímo na svěťáky. Aklimatizace tak proběhla během dvou dnů a třetí den už jsem vlétla na trať middlu. Běhat v „džungli“ bylo skutečným zážitkem. Trať se mi líbila a označila bych ji rozhodně za middle, ne za prodloužený parkový sprint, jak jsme se před startem obávali. Závod byl hodně dlouhý a v kombinaci s vedrem fakt dost náročný. Nevyvarovala jsem se nějakých chyb, a tak jsem v mezinárodním orienťáku navázala tam, kde jsem před měsícem skončila – neurazí, nepotěší. O kvalitě mapy a problematickém použití olivové barvy toho bylo už řečeno dost. Mně to přišla velká škoda, protože to mohl být hezký plnohodnotný lesní závod. Takto to byl trochu paskvil, který byl dle mého názoru na zrušení, což se bohužel, pro mě z nepochopitelných důvodů, po rozhodnutí jury nestalo…


Foto: WC China organisers

Nebyl čas ztrácet čas, další den jsme se museli přeorientovat na sprintové štafety přenášené v přímém přenosu Českou televizí (záznam zde). Vedro se ještě vystupňovalo a při rozklusu ve filmovém chrámovém komplexu jsem si připadala jako ve výhni. Tento závod jsem měla jako „tréninkový“, protože jsem se nenominovala do české štafety, a tak jsem běžela s Márou Minářem a s Maďary mimo soutěž. Rozbíhat sprintovky bylo dobrou zkušeností, ze které si opět odnáším pár bodů k tomu, jak se chovat při takovém závodě v balíku.


Posledním závodem byl sprint. Opět moc hezká trať, kde se střídaly technické pasáže s delšími volbami. Z mé strany docela slušný výkon. Zaujali ovšem, bohužel spíše negativně, výkony jiných. V ženách vyhrála Číňanka, v mužích byl Číňan třetí. Žena běhala před mateřskou pauzou dobře, a i na světové scéně měla několik dobrý sprintových výsledků. Navíc je dle časů neskutečně rychlá. Její vítězství sice překvapilo, ale dalo se ještě pochopit. Více otazníků vzbuzovalo třetí místo čínského muže, o kterém nikdo nikdy neslyšel. I já mám své pochybnosti o tom, zda bylo všemi závodníky před závodem dodržován stanovený embargovaný prostor. Pravdu už zpětně nezjistíme, jsem ale ráda, že po bouřlivé diskuzi atletů se ozvala i IOF a začala pracovat na vyjasnění fair play v orienťáku.


Pobyt v Číně jsem si ještě o pár dní prodloužila, když jsem se rozhodla zúčastnit se následujících závodů PWT v Chongqingu. Čas strávený jedním závodem a hodně poznávání jiné části Číny pro měl byl spíš už jako dovolená na konci sezóny. Zajímavá zkušenost, ale od Číny si ráda na nějakou dobu odpočinu.



Listopad


Poslední měsíc, který zmíním v tomto článku, je listopad. V něm jsem se tradičně věnovala posezónnímu odpočinku, hodnocení uplynulé sezóny a plánování té následující. Pro mě také znamenal plno práce pro Lidi z Baru, protože jsem ji přeci jen v říjnu kvůli Číně trochu zanedbávala. A tak se stalo, že hodnocení a plánování orienťáckého života proběhlo jen interně v mé hlavě a s mým trenérem, nikoli takto veřejně formou článku.


Závěrem


Už vidíte, v čem byl rok 2019 přelomový? Pro všechny orienťáky určitě v tom, že se poprvé běželo jenom lesní MS. Pro český tým to byl první rok pod taktovkou nového vedení v čele s šéftrenérem Honzou Šéďou Šedivým. A pro mě skoro ve všem dalším – změnily se mi věci v osobním životě, ukončila jsem školu, začala pracovat. A i proto jsem dokončila tento článek až teď – na kempu v Portugalsku, kde mám opět více času věnovat se i jiným věcem, než práci, tréninku a aspoň nějakému normálnímu životu. Díky za pochopení, vaši poctivost dočíst to celé až sem a podporu, kterou vnímám. Rok 2020 už se rozběhl naplno a já se těším, co přinese 😊

Příspěvky
Posts
Najdete mě také na
Find me on
  • Facebook Long Shadow
  • Instagram Social Icon
Odkazy 
Links
bottom of page